Hory doly

1. srpna 2014 v 23:19 | homo sapiens tupiens |  Letem světem
Přicházím se slíbeným pokračováním reportáže z Černé Hory. Protože jsem posledně skončila u čtvrtého dne, nebude pro vás asi překvapením, že navážu dnem pátým.



Po odpočinkovém dni nás čekala údajně pohodová cesta údolím Lokvice. Takovým slovům nikdy nevěřte. Aby se totiž člověk dostal do tohoto údolí, musel se nejprve vyškrábat do pěkného kopce. Nutno však poznamenat, že ten pohled stál za to. Došli jsme až k salaši, jejíž majitel byl na turisty dobře připraven. Nabídl nám možnost ochutnávky a koupě ovčích sýrů a vytasil se s plechovkami piva, ve kterých bylo 13,6 % zdarma (podivná to míra). Vedl dokonce i vlastní kemp, spočívající v tom, že měl vyhrazené místo pro několik stanů, malý zastřešený prostor pro případ nepřízně počasí a na kameni šipku s nápisem "Voda", která vás měla dovést k jezírku. Po krátké občerstvovací pauze se usoudilo, že je čas jít dál. Ale kam? Nabízely se dvě varianty - výstup na vrchol Meded nebo cesta k ledové jeskyni. Zvolila jsem trasu, která se jevila jako méně náročná, a zamířila k jeskyni. Jak už to tak bývá, zdání i zde klamalo. Brzy jsem si kladla otázku, zda by přece jen nebylo jednodušší došlápnout si na Meded, nakonec jsem se však k jeskyni nějak vydrápala. A když mraky dovolily, protože už jsme zase vystoupali až do nebes, spatřila jsem ji. Malá, ale šikovná. Měla své kouzlo. Už samotný fakt, že lze vidět ledovou jeskyni uprostřed léta, byl fascinující. Zpáteční cesta byla poněkud dobrodružná, jelikož často nebylo ani patrné, kudy vlastně vede. Značky člověk musel pečlivě hledat a mnohdy se orientoval spíše podle ošlapaných kamenů. Přesto nás nohy úspěšně donesly zpět k výchozímu bodu.


Šestý den jsme vyrazili k jezerům Barne a Jablaničko. Kolem prvního z nich jsme jen rychle prošli, což nás trochu překvapilo, ale později jsme zjistili, co k tomu (nebo spíš od toho?) průvodce vedlo. Na zpáteční cestě jsme si k němu udělali odbočku a zjistili, že ani nebylo o co stát. Spíš než jezero totiž připomínalo zarostlý močál. Jablaničko bylo o poznání zajímavější. Přestože u něj nerostly jabloně a jablko ani nepřipomínalo, takže jsme nechápali, kde ke svému názvu přišlo, nebyli jsme tímto ledovcovým jezírkem zklamáni. Někteří z nás se pak ještě vydali do zimního střediska Crvena Greda, ale mě to příliš nelákalo, a tak jsem vzala zavděk pěknou loukou a dokumentovala tamější květenu.



Nadešel den odjezdu. Nenechte se ovšem zmást, do České republiky jsme rozhodně nespěchali. Využili jsme nově vybudovanou zkratku a za pouhé čtyři hodiny (včetně krátké fotopauzy u sladkého Slaného jezera) dorazili k moři. Pouze z autobusu jsme zahlédli Boku Kotorskou a směřovali dál do městečka Herceg Novi. Tam jsme zažili šok. Nejenže venkovní teplota byla alespoň o deset stupňů vyšší, než jsme byli z hor zvyklí, ale těch lidí... Doslova hlava na hlavě. Protože jsme zde dostali asi šestihodinový rozchod, museli jsme se nějak zabavit. Představa smažení se na pláži mě nelákala, a tak jsem raději zamířila do historického centra. Najít ho byl opravdu oříšek. Po zjištění, že skutečně zahrnuje jen jedno náměstí, kostel a hodinovou věž, navíc přišlo docela velké zklamání. Po nějaké době strávené u vody se jako nejlepší řešení ukázal nedaleký park. Ve stínu pod palmami bylo přece jen příjemněji. Pak už následoval sraz u autobusu a hurá do domoviny.


Tímto bych mohla s Černou Horou skoncovat. Kromě dojmů jsem si ovšem přivezla i spoustu fotografií, a tak je možné, že se tu některé z nich ještě časem objeví.
 


Komentáře

1 a1950 a1950 | E-mail | Web | 4. srpna 2014 v 11:22 | Reagovat

To je skvělý článek, to musela být žůža dovolená :)

2 AURIL AURIL | Web | 4. srpna 2014 v 21:18 | Reagovat

koho to vidí oko mé :-D

3 homo sapiens tupiens homo sapiens tupiens | Web | 4. srpna 2014 v 23:16 | Reagovat

[2]: No ne, kdo by byl řekl, že je ten svět tak malý :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama